Překonávání bariér (Petra Č.)

Svého klienta, pana Jindru, jsem našla prostřednictvím inzerátu, který jsem zadala na různé internetové stránky. Trvalo poměrně dlouhou dobu, než se někdo ozval a navíc se nejednalo o klienta z regionu, kde právě bydlím. Vzhledem k tomu, že se mi doposud nedařilo shánění klientů v této své domovské lokalitě, rozhodla jsem se (po poradě se svou nadřízenou), že se s panem Jindrou setkám, abychom si popovídali o možné spolupráci.

Dobrodružné pro mě bylo již to, že jsem jela do neznámého města mimo svůj běžný rádius pohybu. Příprava na setkání s klientem mi tedy trvala o něco déle, jelikož jsem kromě běžné přípravy na první rozhovor s klientem musela vyhledávat spojení, zorientovat se na mapě a připravit další osobní věci na cestu.

Jak milé a úlevné pak pro mě bylo vidět klientovu přátelskou a rozesmátou tvář na naší první schůzce! Bez problémů jsme se hned na místě domluvili na rozsahu a podmínkách naší spolupráce.

Zpočátku jsem se bála, jak budu zvládat péči o pana Jindru, který byl na vozíčku a potřeboval kromě běžné pomoci v domácnosti, též pomoc s péči o tělo. Nebyla jsem si jistá, zda to vzhledem ke svému zdravotnímu omezení zvládnu. Postupem času jsem ale zjistila, že díky kompenzačním pomůckám (a to zejména díky elektrickému vozíku), to zvládnu úplně v pohodě. Pan Jindra ví, že musím častěji odpočívat a nemohu dělat příliš zátěžové práce.

Konkrétní pomoc spočívala hlavně v doprovodech (do obchodů, k lékaři, na úřady), v pomoci s péči o domácnost včetně vaření a v dopomoci během hygieny. Hodně času jsme též trávili běžným povídáním o životě a aktuálním dění. Začala jsem si uvědomovat, kolik bariér musí člověk na vozíčku překonávat – vnitřních i vnějších. Museli jsme s panem Jindrou plánovat a připravovat skoro každou cestu ven a často jsem musela pana Jindru povzbuzovat. Někdy naopak vznikaly i zábavné a vtipné situace.

Vše mi k mému počátečnímu údivu šlo hladce, jen jsem po jisté době začala řešit hranice spolupráce, jelikož náš vztah s panem Jindrou začal přecházet do přátelské roviny. Pan Jindra se již seznámil s mým mužem a já s jeho přítelkyní, začali jsme se k sobě chovat méně formálně, trávila jsem s ním nějaký čas i mimo domluvené hodiny.

Tento svůj „problém“ jsem konzultovala jak se svou nadřízenou, tak i v rámci supervize. Povídali jsme si o tom i s Jindrou, který mi to jednoduše vysvětlit tím, že se stávám členem jeho domácnosti, že vstupuji do jeho osobních až intimních sfér. Vyrovnává se s tím tedy i tak, že mě bere jako svou kamarádku. Uklidnila mě i supervizorka, která má sama zkušenosti s tím, že o ní někdo dlouhodobě pečuje. Takovýto vztah se logicky posunuje a mění na méně formální, čím více a déle se s klientem znám. Dá se to zvládat průběžnou reflexí, dodržováním slušného chování a samozřejmě dodržováním dohodnutých formálních podmínek pomáhání.